2,530 words
Trans. anonymous
English original here
Sávitrí Déví byla filosofka, náboženská myslitelka a neúnavná aktivistka národního socialismu, indoevropského pohanství, vegetariánství, práv zvířat a ekologie. Rovněž trochu koketovala se psaním fikce a se špionáží. V roce 1958 s vydáním jejího magnus opus, The Lightning and the Sun, se projevila jako jedna z nejoriginálnějších a nejvlivnějších myslitelů národního socialismu poválečné éry.
Sávitrí Déví se narodila jako Maximine Portaz 30. září 1905 v Lyonu ve Francii, v 8:45 ráno. Skonala krátce po půlnoci 22. října 1982 v Sible Hedingham, v Essexu v Anglii. Měla anglické, řecké a italské předky a svou národnost popisovala jako “indoevropskou.”
Okolnosti narození Sávitrí Déví nebyly zrovna příznivé. Narodila se dva a půl měsíce předčasně po svém početí v noci z 13. na 14. března 1905. Porod byl obtížný a ona sama vážila pouhých 930 gramů. Doktor jejím rodičům řekl, že zřejmě nepřežije. Byla jejich jediným dítětem. Její matce Julii Portazové (rozené Nashové) bylo čtyřicet, jejímu otci Maximu Portazovi čtyřicet čtyři. Ze strachu z dalšího komplikovaného porodu se už nikdy spolu nepomilovali. Svou dcerku pojmenovali Maximine Julia Portaz, a čekali až umře.
Její Životní síla však byla skutečně silnou. Ještě ji měla spoustu v zásobě.
Sávitrí Déví měla pozoruhodný intelektuální dar, který se projevil už v raném věku. Coby dítě se od svých rodičů naučila francouzsky a anglicky, sama se pak naučila novořečtinu a trochu i starořečtinu. Postupem času plynně mluvila osmi jazyky (anglicky, francouzsky, řecky, italsky, německy, islandsky, hindsky a bengálsky) a dokázala se domluvit dalšími dvaceti (např. starořečtinou, urdsky a dalšími indickými jazyky).
Sávitrí Déví rovněž získala dva magisterské tituly, ve filosofii a v chemii, a Ph.D. ve filosofii na Lyonské univerzitě. Její první dvě knihy byly její disertační práce: Essai-critique sur Théophile Kaïris (Critical Essay on Theophilius Kaïris) (Lyons: Maximine Portaz, 1935) a La simplicité mathématique (Mathematical Simplicity) (Lyons: Maximine Portaz, 1935).
Sávitrí Déví měla rozsáhlé znalosti o náboženství a historii, zvláště starověku, stejně jako pozoruhodnou paměť, hlavně na data a jména. Byla vynikající a okouzlující učitelkou, která mohla vyučovat nespočet témat, aniž by k tomu potřebovala jakékoli poznámky.
Sama sebe popisujíce jako “nacionalistku všech národů” a indoevropskou pohanskou obrozenkyni, přijala v roce 1929 v Palestině národní socialismus za svůj. V roce 1935 cestovala do Indie za hinduismem, posledním živým pozůstatkem indoevropské pohanské náboženské tradice. Nakonec
se usadila v Kalkatě a pracovala pro Hindské nacionalistické hnutí, které bránilo hindskou tradici
před všemi univerzalistickými a rovnostářskými ideologiemi, jakými jsou křesťanství, islám, komunismus a liberální demokracie. V roce 1939 se Sávitrí Déví provdala za bengálského bráhmana, pro-osového vydavatele Asíta Kršnu Mukherdžího (1904-1977). Během druhé světové války spolu se svým manželem špehovala pro Japonce.
V roce 1935, během svých studií na Ašrámu Rabíndranáthoa Thákura v Shantiniketanu v Bengálsku, si Maximine Portaz na návrh studentů zvolila pseudonym Sávitrí Déví. “Sávitrí” je jedno ze sanskrtských pojmenování Slunce a “Déví” znamená bohyně. Bylo to skvělé jméno, protože Sávitrí byla vyznavačkou toho, co sama považovala za prvotní árijské náboženství: uctívání Života a Světla. (“Déví,” jen tak mimochodem, není příjmení, ale titul, které mohou používat všechny árijské ženy v Indii. Proto by se o Sávitrí Déví nemělo mluvit jako o “Déví,” ale jako o “Sávitrí” – stejně jako se o svatém Pavlovi mluví jako o “Pavlovi” a ne jako o “svatém.” Samy o sobě tituly jako svatý, mistr, doktor nebo déví neodkazují na nikoho konkrétního.)
Sávitrí v Indii sepsala několik knih: V roce 1937 dokončila The Lotus Pond (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1940), své první dojmy z Indie. The Lotus Pond kombinuje živé reportáže s filosofickými úvahami o indické kultuře a tradicích. Její další kniha, A Warning to the Hindus (Calcutta: Hindu Mission, 1939), je její manifest hindského nacionalismu. Hinduismus je radikálně pluralitní a tolerantní náboženství, takže Hindové často nevidí netolerantní biblická náboženství a jejich sekulární odnože: liberalismus, demokracii a komunismus. Sávitrí se snaží obeznámit Hindy s tímto nebezpečím a demonstruje nezbytnost kultivovaného, sjednoceného hindského národního vědomí, které celou společností prostupuje a přesto respektuje a uchovává indické nesčetné komunální a kastovní rozdíly. Sávitrí taktéž jasně poukazuje na to, že takové hindské národní vědomí bylo nezbytnou podmínkou pro indickou nezávislost. A Warning to the Hindus bylo přeloženo do šesti indických jazyků a dodnes se tiskne. Třetí kniha, The Non-Hindu Indians and Indian Unity (Calcutta: Hindu Mission, 1940), se zabývá otázkou integrace nehindských menšin do hindského národa, ať už v boji za indickou samostatnost nebo v samostatné Indii. Sávitrí naléhá na indické muslimy, křesťany a další nehindy, aby pochopili, že jsou nejdříve Indy, tj. výtvorem hindské kultury i přesto, že nevyznávají hindské náboženství.
Dalším ohniskem zájmu Sávitrí Déví v Indii byl další uctívač Slunce, starověký egyptský “kacířský faraón” Achnaton (14. století před naším letopočtem), který byl bez pochyby jednou z nejvýznamnějších a nejzáhadnějších postav historie. Achnaton se snažil nahradit egyptský polyteismus monoteistickým náboženstvím uctívající Životní sílu pod obrazem slunečního disku, vyzařujícího životodárné paprsky. Přestože byl Achnatonův monoteismus stejně netolerantní jako biblický, kterým Sávitrí pohrdala, byla fascinována Achnatonovým životem a charakterem, a silně přitahována jeho náboženstvím na filosofické, duchovní a estetické úrovni. Skutečně věřila, že Achnatonovo náboženství bylo v podstatě identické s prvotním árijským náboženstvím Života a Světla, a dokonce spekulovala nad tím, že Achnatonovy reformy mohly být ovlivněny Mitanninci, árijským národem, který se usadil v horní Mezopotámii. Achnaton sám byl z části Mitannienec přes otcovu babičku Mutemwiyau a možná i přes matčina dědečka Yuya. Rovněž bylo na egyptském dvoru přítomno i mnoho jiných Mitannienců.
První práce Sávitrí Déví o Achnatonovy je brožura s názvem Akhnaton’s Eternal Message: A Scientific Religion 3,300 Years Old (Calcutta: A.K. Mukherji, 1940). Následovala kniha pro děti, Joy of the Sun: The Beautiful Life of Akhnaton, King of Egypt, Told to Young People (Calcutta: Thacker, Spink and Co. Ltd., 1942), ilustrovaná hrubými a dětskými, ale vhodnými, malbami a kresbami samotné Sávitrí.
Sávitríina hlavní práce o Achnatonovi je A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (London: Philosophical Publishing House, 1946). Původně vydaná Theosofickou společností byla kniha znovu vydána Rosekruciánským řádem jako Son of the Sun: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (San Jose, California: Supreme Grand Lodge of AMORC, 1956). (Sávitrí považovala obě organizace za podvratné, ale byla určitě ráda, že vydaly její knihy.) Son of the Sun byla teprve nedávno publikována v angličtině, rovněž byla přeložena do francouzštiny, nizozemštiny a portugalštiny.
I téměř o 60 let později je Son of the Sun stále jednou z nejlepších knih o Achnatonovi. Je nádherně napsaná, se smyslem pro detail a barvitým popisem. Předcházel ji pečlivý výzkum opírající se o všechnu příslušnou literaturu své doby. Nejdůležitější ale je v ohledu filosofickém. Sávitrí vychází z Achnatonova hymnu na Slunce a dalších spisů, ikonografie spojené s jeho kultem a z dobových dokumentů, jakými jsou například el-amarnské dopisy, aby co nejvěrohodněji a nejkomplexněji rekonstruovala Achnatonův světonázor.
V roce 1948 Sávitrí publikovala Akhnaton: A Play (London: Philosophical Publishing House, 1948), který se zabývá zničením Achnatonova kultu a pronásledováním jeho následovníků po jeho smrti. Špatně maskovaná alegorie toho, co se v tu dobu dělo v okupovaném Německu. Sávitrí byla zdrcena z porážky Německa ve druhé světové válce. V červnu 1945, blízko Varkala na Malabárském pobřeží se rozhodla spáchat sebevraždu vstupem do moře. Když ale ji ale voda sahala po ramena, náhle s ní Síly života zatřásly. V její mysli vyvstala myšlenka jako blesk z čistého nebe. Byl to příkaz: žij! Žij abys vydala svědectví o pravdě. Žij, abys viděla pomstu, kdy vítězové roku 1945 budou svrženi do propasti. Žij, abys řekla, “Já vám to říkala!” Jak Sávitrí napsala v dopise Georgu Lincolnu Rockwellovi 28. sprna 1965: “Vystoupila jsem z moře kvůli možnosti z té budoucí možné radosti a jen pro ni samu, a začala jsem život bez naděje, pouze pro nenávist samotnou.” Od této chvíle započala Sávitrí putování skrze svůj potulný, asketický život. Jejími dvěma hlavními aktivitami se staly neúnavné svědectví zástupkyně národního socialismu a péče o týraná zvířata a zvířata bez domova, hlavně pak kočky.
Sávitrí ctila národně socialistické Německo jako Svatou zem všech Árijců, ale nikdy ho neviděla během oněch slavných dní. Její první pohled se jí naskytl až na ruiny v roce 1948. Zlato v peci (Calcutta: A.K. Mukherji, 1952) je Sávitríino temné a mocné svědectví z okupovaného Německa v roce 1948 a 1949. Sávitrí však nelitovala porážky Třetí říše jako konce národního socialismu, ale jako jeho očištění – jako zkoušku ohněm, která oddělí základní kovy od zlata – jako předehru k novému začátku. Zlato v peci obsahuje rovněž kapitoly o filosofických základech a pozitivním politickém programu národního socialismu. V roce 1949 byla Sávitrí zatčena, souzena a uvězněna britskými okupačními úřady za šíření národně socialistických letáků. Své zkušenosti popsala i v knize Defiance (Calcutta: A.K. Mukherji, 1951). V roce 1953 vykonala Sávitrí pouť na svatá místa národního socialismu v Rakousku a Německu, popsané v její knize Pilgrimage (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1958).
Sávitríina nejlepší práce je The Lightning and the Sun (1958), které slučuje národní socialismus a árijskou cyklickou teorii dějin a předkládá ohromující tvrzení, že Adolf Hitler byl avatár – lidská reinkarnace – hinduistického boha Višnua, zachovatele řádu. Podle árijské tradice se dějiny pohybují v cyklech, počínaje Zlatým věkem, nebo také Věkem pravdy, sestupujíc níž a níž až dosáhne dna, čtvrtého věku, Věku temna nebo kalijugy, ve které vládne zlo a faleš. V tomto bodě síly rozkladu zmizí skrz vlastní korupci a započne úsvit Zlatého věku. Podle hindské tradice současná kalijuga skončí a následující Zlatý věk započne desátým Višnuovým avatárem, Kalkim Mstitelem, jenž je vyobrazován jako válečník na bílém koni. Když Hitlerova hvězda stoupala, Sávitrí Déví a mnoho Indů si myslelo, že právě on je Kalki. Když byl poražen, Sávitrí usoudila, že Hitler nebyl desátým avatárem, ale jeho předchůdcem a tak Kalki má teprve přijít.
V The Lightning and the Sun Sávitrí rozlišuje tři druhy lidí z hlediska jejich vztahu k trajektorii poklesu historie: lidé v čase, lidé nad časem, a lidé proti času. Lidé časoví jsou ti, kdo klesají spolu s tokem času a přispívají k jeho rozpadající se tendenci. Lidé nadčasoví se pokoušejí povstat nad historickou poklesnou tendenci a izolují se od morálního úpadku světa. Lidé protičasoví bojují proti degeneraci a snaží se obnovit Zlatý věk. Jejich cíl je samozřejmě neuskutečnitelný. Nikdo nemůže přinutit hodiny, aby šly opačným směrem. Ale lidé protičasoví jsou rození bojovníci. Vzdorovat dekadenci je jejich povinností, jejich osudem. Nezáleží na tom, že nemohou zvítězit. I když selžou v přinucení hodin jít opačným směrem, mohou je urychlit, tedy, mohou urychlit zkázu Věku temna a pomoci uvést nový Zlatý věk. Převážná část The Lightning and the Sun se věnuje ilustraci tří příkladů těchto typů lidí skrze tři minibiografie: Čingischán je paradigmatický člověk času, Achnaton je člověkem nadčasovým a Adolf Hitler je člověkem protičasovým.
The Lightning and the Sun je v mnoha ohledech mimořádnou knihou, je naprosto neuvěřitelná a naprosto přesvědčivá v té samé chvíli. Zřejmě nikdo, kdo ji kdy četl, ji nebere doslova. Sávitrí Déví sama ji zřejmě nebrala doslova. Její vize má ovšem poetickou krásu a vysvětlující moc. The Lightning and the Sun se pohybuje v oblasti mýtů. Věřím, že Sávitríin cíl bylo stvořit základ mýtu nového náboženství. Sávitrí fascinoval Pavel z Tarsu, který založil náboženství tím, že vzal neúspěšného politického revolucionáře a přetvořil ho v boží inkarnaci, která přišla, aby spasila svět. A ani ne během tří století Pavlovo náboženství triumfovalo nad Římskou říší. Sávitrí rovněž vzala neúspěšného politického revolucionáře a přetvořila ho v inkarnaci Boha, který přišel spasit svět. Doufala, že založí náboženství, které poslouží jako nástroj pro konečný triumf jejích myšlenek. Sávitrí Déví také byla vášnivým křižákem za vegetariánství, ochranu zvířat a ekologií. Své názory na toto téma shrnula v Impeachment of Man (Calcutta: Savitri Devi Mukherji: 1959). V 70. letech, dávno před PETA a Animal Liberation Front, stará a nabručená Sávitrí Déví a její indická služebná porušily zákon a osvobodily kočky a psy určené k lékařským experimentům v All India Institute for Medical Sciences v Novém Dílí. Sávitríina další kniha o zvířatech je Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess, or the true story of a “most objectionable Nazi” and … half-a-dozen cats (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1965). Beletrizovaná autobiografie zaměřená na její vztah s jejími oblíbenými kočkami. Tato kniha je Sávitríinou nejlépe napsanou a nejvýstřednější knihou.
Sávitríiny další díla zahrnují Souvenirs et réflexions d’une Aryenne (Memories and Reflections of an Aryan Woman) (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1976), její nejrozsáhlejší prezentaci její filosofie; a And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews (Atlanta: Black Sun Publications, 2005), upravený přepis deseti hodin rozhovoru, který poskytla v Novém Dílí v roce 1978, který je rovněž ideálním úvodem do Sávitríina života a myšlení.
Dnes je oslava 100. narozenin Sávitrí Déví. Bude však velmi poklidná. Pár jejích stále žijících přátel jeden druhému zavolají a zavzpomínají. Ti, jejichž životů se dotkla jsou roztroušeni po celém světě. Nemohou se shromáždit k přípitku, a tak si na její počest připijí každý sám. V Německu Regin-Verlag vydá zvláštní vydání časopisu Junges Forum k Sávitríině poctě. Rovněž vydá i The Lotus Pond a Impeachment of Man v německém překladu. V Anglii vydal Historical Review Press novou edici Zlata v peci. Ve Spojených státech Black Sun Publications vydalo And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews. Sám jsem polichocen, když si pomyslím, že lidé po celém světě na internetu čtou tato slova. Rovněž jsem doufal, že se dnes objeví i mé stránky Archiv Sávitrí Déví, ale spuštění bylo odloženo. Až budou nahozeny, můžete si koupit kopii And Time Rolls On.
Jak můžete dnes Sávitríinu památku uctít, jste-li ji tak nakloněni? V dopise mladému americkému kamarádovi, datovanému z 13. dubna 1975, Sávitrí uvažuje jak oslaví blížící se narozeniny Adolfa Hitlera:
Uvedu zde jen krátce jak na tebe (a na všechny naše kamarády a nadřazené, daleko i blízko) budu myslet za týden, v den významných Narozenin. Letos připadl tento den na neděli – díky bohu nebudu muset jít do mé pochmurné práce a budu moci být naprosto sama a prostě … přemýšlet. Budu přemýšlet o tom jaký byl byl náš Führer teď ve věku 86. let, kdyby byl stále naživu. Zajímalo by mě kdy my, nás pár Jeho učedníků, v jejichž životě má první místo, budeme tak početní a tak horliví jako byli první křesťané v roce 86. n.l., za vlády císaře Domitiana. V roce 64 n.l. (za Nera) byli křesťané velkolepě pronásledováni, ale od té doby už ne. Samozřejmě by všichni vyprskli smíchy, kdyby jim někdo řekl, že “jednoho dne” opovrhovaná a pronásledovaná sekta bude diktovat svá dogmata celému Západu a dokonce je nutit doposud neobjeveným kontinentům a ostrovům. Kdo si jen mohl představit osobnost a moc Filipa II. Španělského v oněch dalekých dnech? A kdo může říci dnes, jestli za 1500 let povstane či nepovstane stejně mocný rasově uvědomělý Árijec, uctívač našeho Führera, náš ekvivalent k Filipovi II. Katolickému? Na jednu stranu je dobré, že budoucnost – přestože již existuje, stejně jako minulost – je pro omezenou mysl naprosto nepředvídatelná. Je dobré, že nemůžeme předpovídat budoucnost, protože to nám ponechává naději. Uctěte tedy 100. narozeniny Sávitrí Déví přemýšlením a doufáním.
100. narozeniny Sávitrí Déví nebudou oslavovány tak jako dvou jiných filosofů narozených rovněž v roce 1905: Jean-Paul Sartrea a Ayn Randové. Nebudou žádná mezinárodní vědecká sympózia, žádné články v novinách, žádné trička a hrníčky jako suvenýry. To jsme však mohli očekávat. Koneckonců, jak Sartre tak Rand – první komunista, druhá liberální individualistka – jsou zajedno v opozici proti všem rasovým nacionalismům, vyjma židovské nadřazenosti. (Rand se narodila jako Židovka a Sartre si přál, aby Židem byl.) Stručně řečeno, jak Sartre tak Rand byli velmi “časoví.” Jejich filosofie jsou oslavovány právě proto, že nenapadají síly rozpadu, ale právě naopak je brání a prosazují.
Sávitrí Déví byla naopak žena proti času. Ve Věku temna nenajde slávu, ta přijde až ve Zlatém věku.
Žena proti času:
Vzpomínka na 100. narozeniny Sávitrí Déví
Trans. anonymous
English original here
Sávitrí Déví byla filosofka, náboženská myslitelka a neúnavná aktivistka národního socialismu, indoevropského pohanství, vegetariánství, práv zvířat a ekologie. Rovněž trochu koketovala se psaním fikce a se špionáží. V roce 1958 s vydáním jejího magnus opus, The Lightning and the Sun, se projevila jako jedna z nejoriginálnějších a nejvlivnějších myslitelů národního socialismu poválečné éry.
Sávitrí Déví se narodila jako Maximine Portaz 30. září 1905 v Lyonu ve Francii, v 8:45 ráno. Skonala krátce po půlnoci 22. října 1982 v Sible Hedingham, v Essexu v Anglii. Měla anglické, řecké a italské předky a svou národnost popisovala jako “indoevropskou.”
Okolnosti narození Sávitrí Déví nebyly zrovna příznivé. Narodila se dva a půl měsíce předčasně po svém početí v noci z 13. na 14. března 1905. Porod byl obtížný a ona sama vážila pouhých 930 gramů. Doktor jejím rodičům řekl, že zřejmě nepřežije. Byla jejich jediným dítětem. Její matce Julii Portazové (rozené Nashové) bylo čtyřicet, jejímu otci Maximu Portazovi čtyřicet čtyři. Ze strachu z dalšího komplikovaného porodu se už nikdy spolu nepomilovali. Svou dcerku pojmenovali Maximine Julia Portaz, a čekali až umře.
Její Životní síla však byla skutečně silnou. Ještě ji měla spoustu v zásobě.
Sávitrí Déví měla pozoruhodný intelektuální dar, který se projevil už v raném věku. Coby dítě se od svých rodičů naučila francouzsky a anglicky, sama se pak naučila novořečtinu a trochu i starořečtinu. Postupem času plynně mluvila osmi jazyky (anglicky, francouzsky, řecky, italsky, německy, islandsky, hindsky a bengálsky) a dokázala se domluvit dalšími dvaceti (např. starořečtinou, urdsky a dalšími indickými jazyky).
Sávitrí Déví rovněž získala dva magisterské tituly, ve filosofii a v chemii, a Ph.D. ve filosofii na Lyonské univerzitě. Její první dvě knihy byly její disertační práce: Essai-critique sur Théophile Kaïris (Critical Essay on Theophilius Kaïris) (Lyons: Maximine Portaz, 1935) a La simplicité mathématique (Mathematical Simplicity) (Lyons: Maximine Portaz, 1935).
Sávitrí Déví měla rozsáhlé znalosti o náboženství a historii, zvláště starověku, stejně jako pozoruhodnou paměť, hlavně na data a jména. Byla vynikající a okouzlující učitelkou, která mohla vyučovat nespočet témat, aniž by k tomu potřebovala jakékoli poznámky.
Sama sebe popisujíce jako “nacionalistku všech národů” a indoevropskou pohanskou obrozenkyni, přijala v roce 1929 v Palestině národní socialismus za svůj. V roce 1935 cestovala do Indie za hinduismem, posledním živým pozůstatkem indoevropské pohanské náboženské tradice. Nakonec
se usadila v Kalkatě a pracovala pro Hindské nacionalistické hnutí, které bránilo hindskou tradici
před všemi univerzalistickými a rovnostářskými ideologiemi, jakými jsou křesťanství, islám, komunismus a liberální demokracie. V roce 1939 se Sávitrí Déví provdala za bengálského bráhmana, pro-osového vydavatele Asíta Kršnu Mukherdžího (1904-1977). Během druhé světové války spolu se svým manželem špehovala pro Japonce.
V roce 1935, během svých studií na Ašrámu Rabíndranáthoa Thákura v Shantiniketanu v Bengálsku, si Maximine Portaz na návrh studentů zvolila pseudonym Sávitrí Déví. “Sávitrí” je jedno ze sanskrtských pojmenování Slunce a “Déví” znamená bohyně. Bylo to skvělé jméno, protože Sávitrí byla vyznavačkou toho, co sama považovala za prvotní árijské náboženství: uctívání Života a Světla. (“Déví,” jen tak mimochodem, není příjmení, ale titul, které mohou používat všechny árijské ženy v Indii. Proto by se o Sávitrí Déví nemělo mluvit jako o “Déví,” ale jako o “Sávitrí” – stejně jako se o svatém Pavlovi mluví jako o “Pavlovi” a ne jako o “svatém.” Samy o sobě tituly jako svatý, mistr, doktor nebo déví neodkazují na nikoho konkrétního.)
Sávitrí v Indii sepsala několik knih: V roce 1937 dokončila The Lotus Pond (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1940), své první dojmy z Indie. The Lotus Pond kombinuje živé reportáže s filosofickými úvahami o indické kultuře a tradicích. Její další kniha, A Warning to the Hindus (Calcutta: Hindu Mission, 1939), je její manifest hindského nacionalismu. Hinduismus je radikálně pluralitní a tolerantní náboženství, takže Hindové často nevidí netolerantní biblická náboženství a jejich sekulární odnože: liberalismus, demokracii a komunismus. Sávitrí se snaží obeznámit Hindy s tímto nebezpečím a demonstruje nezbytnost kultivovaného, sjednoceného hindského národního vědomí, které celou společností prostupuje a přesto respektuje a uchovává indické nesčetné komunální a kastovní rozdíly. Sávitrí taktéž jasně poukazuje na to, že takové hindské národní vědomí bylo nezbytnou podmínkou pro indickou nezávislost. A Warning to the Hindus bylo přeloženo do šesti indických jazyků a dodnes se tiskne. Třetí kniha, The Non-Hindu Indians and Indian Unity (Calcutta: Hindu Mission, 1940), se zabývá otázkou integrace nehindských menšin do hindského národa, ať už v boji za indickou samostatnost nebo v samostatné Indii. Sávitrí naléhá na indické muslimy, křesťany a další nehindy, aby pochopili, že jsou nejdříve Indy, tj. výtvorem hindské kultury i přesto, že nevyznávají hindské náboženství.
Dalším ohniskem zájmu Sávitrí Déví v Indii byl další uctívač Slunce, starověký egyptský “kacířský faraón” Achnaton (14. století před naším letopočtem), který byl bez pochyby jednou z nejvýznamnějších a nejzáhadnějších postav historie. Achnaton se snažil nahradit egyptský polyteismus monoteistickým náboženstvím uctívající Životní sílu pod obrazem slunečního disku, vyzařujícího životodárné paprsky. Přestože byl Achnatonův monoteismus stejně netolerantní jako biblický, kterým Sávitrí pohrdala, byla fascinována Achnatonovým životem a charakterem, a silně přitahována jeho náboženstvím na filosofické, duchovní a estetické úrovni. Skutečně věřila, že Achnatonovo náboženství bylo v podstatě identické s prvotním árijským náboženstvím Života a Světla, a dokonce spekulovala nad tím, že Achnatonovy reformy mohly být ovlivněny Mitanninci, árijským národem, který se usadil v horní Mezopotámii. Achnaton sám byl z části Mitannienec přes otcovu babičku Mutemwiyau a možná i přes matčina dědečka Yuya. Rovněž bylo na egyptském dvoru přítomno i mnoho jiných Mitannienců.
První práce Sávitrí Déví o Achnatonovy je brožura s názvem Akhnaton’s Eternal Message: A Scientific Religion 3,300 Years Old (Calcutta: A.K. Mukherji, 1940). Následovala kniha pro děti, Joy of the Sun: The Beautiful Life of Akhnaton, King of Egypt, Told to Young People (Calcutta: Thacker, Spink and Co. Ltd., 1942), ilustrovaná hrubými a dětskými, ale vhodnými, malbami a kresbami samotné Sávitrí.
Sávitríina hlavní práce o Achnatonovi je A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (London: Philosophical Publishing House, 1946). Původně vydaná Theosofickou společností byla kniha znovu vydána Rosekruciánským řádem jako Son of the Sun: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (San Jose, California: Supreme Grand Lodge of AMORC, 1956). (Sávitrí považovala obě organizace za podvratné, ale byla určitě ráda, že vydaly její knihy.) Son of the Sun byla teprve nedávno publikována v angličtině, rovněž byla přeložena do francouzštiny, nizozemštiny a portugalštiny.
I téměř o 60 let později je Son of the Sun stále jednou z nejlepších knih o Achnatonovi. Je nádherně napsaná, se smyslem pro detail a barvitým popisem. Předcházel ji pečlivý výzkum opírající se o všechnu příslušnou literaturu své doby. Nejdůležitější ale je v ohledu filosofickém. Sávitrí vychází z Achnatonova hymnu na Slunce a dalších spisů, ikonografie spojené s jeho kultem a z dobových dokumentů, jakými jsou například el-amarnské dopisy, aby co nejvěrohodněji a nejkomplexněji rekonstruovala Achnatonův světonázor.
V roce 1948 Sávitrí publikovala Akhnaton: A Play (London: Philosophical Publishing House, 1948), který se zabývá zničením Achnatonova kultu a pronásledováním jeho následovníků po jeho smrti. Špatně maskovaná alegorie toho, co se v tu dobu dělo v okupovaném Německu. Sávitrí byla zdrcena z porážky Německa ve druhé světové válce. V červnu 1945, blízko Varkala na Malabárském pobřeží se rozhodla spáchat sebevraždu vstupem do moře. Když ale ji ale voda sahala po ramena, náhle s ní Síly života zatřásly. V její mysli vyvstala myšlenka jako blesk z čistého nebe. Byl to příkaz: žij! Žij abys vydala svědectví o pravdě. Žij, abys viděla pomstu, kdy vítězové roku 1945 budou svrženi do propasti. Žij, abys řekla, “Já vám to říkala!” Jak Sávitrí napsala v dopise Georgu Lincolnu Rockwellovi 28. sprna 1965: “Vystoupila jsem z moře kvůli možnosti z té budoucí možné radosti a jen pro ni samu, a začala jsem život bez naděje, pouze pro nenávist samotnou.” Od této chvíle započala Sávitrí putování skrze svůj potulný, asketický život. Jejími dvěma hlavními aktivitami se staly neúnavné svědectví zástupkyně národního socialismu a péče o týraná zvířata a zvířata bez domova, hlavně pak kočky.
Sávitrí ctila národně socialistické Německo jako Svatou zem všech Árijců, ale nikdy ho neviděla během oněch slavných dní. Její první pohled se jí naskytl až na ruiny v roce 1948. Zlato v peci (Calcutta: A.K. Mukherji, 1952) je Sávitríino temné a mocné svědectví z okupovaného Německa v roce 1948 a 1949. Sávitrí však nelitovala porážky Třetí říše jako konce národního socialismu, ale jako jeho očištění – jako zkoušku ohněm, která oddělí základní kovy od zlata – jako předehru k novému začátku. Zlato v peci obsahuje rovněž kapitoly o filosofických základech a pozitivním politickém programu národního socialismu. V roce 1949 byla Sávitrí zatčena, souzena a uvězněna britskými okupačními úřady za šíření národně socialistických letáků. Své zkušenosti popsala i v knize Defiance (Calcutta: A.K. Mukherji, 1951). V roce 1953 vykonala Sávitrí pouť na svatá místa národního socialismu v Rakousku a Německu, popsané v její knize Pilgrimage (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1958).
Sávitríina nejlepší práce je The Lightning and the Sun (1958), které slučuje národní socialismus a árijskou cyklickou teorii dějin a předkládá ohromující tvrzení, že Adolf Hitler byl avatár – lidská reinkarnace – hinduistického boha Višnua, zachovatele řádu. Podle árijské tradice se dějiny pohybují v cyklech, počínaje Zlatým věkem, nebo také Věkem pravdy, sestupujíc níž a níž až dosáhne dna, čtvrtého věku, Věku temna nebo kalijugy, ve které vládne zlo a faleš. V tomto bodě síly rozkladu zmizí skrz vlastní korupci a započne úsvit Zlatého věku. Podle hindské tradice současná kalijuga skončí a následující Zlatý věk započne desátým Višnuovým avatárem, Kalkim Mstitelem, jenž je vyobrazován jako válečník na bílém koni. Když Hitlerova hvězda stoupala, Sávitrí Déví a mnoho Indů si myslelo, že právě on je Kalki. Když byl poražen, Sávitrí usoudila, že Hitler nebyl desátým avatárem, ale jeho předchůdcem a tak Kalki má teprve přijít.
V The Lightning and the Sun Sávitrí rozlišuje tři druhy lidí z hlediska jejich vztahu k trajektorii poklesu historie: lidé v čase, lidé nad časem, a lidé proti času. Lidé časoví jsou ti, kdo klesají spolu s tokem času a přispívají k jeho rozpadající se tendenci. Lidé nadčasoví se pokoušejí povstat nad historickou poklesnou tendenci a izolují se od morálního úpadku světa. Lidé protičasoví bojují proti degeneraci a snaží se obnovit Zlatý věk. Jejich cíl je samozřejmě neuskutečnitelný. Nikdo nemůže přinutit hodiny, aby šly opačným směrem. Ale lidé protičasoví jsou rození bojovníci. Vzdorovat dekadenci je jejich povinností, jejich osudem. Nezáleží na tom, že nemohou zvítězit. I když selžou v přinucení hodin jít opačným směrem, mohou je urychlit, tedy, mohou urychlit zkázu Věku temna a pomoci uvést nový Zlatý věk. Převážná část The Lightning and the Sun se věnuje ilustraci tří příkladů těchto typů lidí skrze tři minibiografie: Čingischán je paradigmatický člověk času, Achnaton je člověkem nadčasovým a Adolf Hitler je člověkem protičasovým.
The Lightning and the Sun je v mnoha ohledech mimořádnou knihou, je naprosto neuvěřitelná a naprosto přesvědčivá v té samé chvíli. Zřejmě nikdo, kdo ji kdy četl, ji nebere doslova. Sávitrí Déví sama ji zřejmě nebrala doslova. Její vize má ovšem poetickou krásu a vysvětlující moc. The Lightning and the Sun se pohybuje v oblasti mýtů. Věřím, že Sávitríin cíl bylo stvořit základ mýtu nového náboženství. Sávitrí fascinoval Pavel z Tarsu, který založil náboženství tím, že vzal neúspěšného politického revolucionáře a přetvořil ho v boží inkarnaci, která přišla, aby spasila svět. A ani ne během tří století Pavlovo náboženství triumfovalo nad Římskou říší. Sávitrí rovněž vzala neúspěšného politického revolucionáře a přetvořila ho v inkarnaci Boha, který přišel spasit svět. Doufala, že založí náboženství, které poslouží jako nástroj pro konečný triumf jejích myšlenek. Sávitrí Déví také byla vášnivým křižákem za vegetariánství, ochranu zvířat a ekologií. Své názory na toto téma shrnula v Impeachment of Man (Calcutta: Savitri Devi Mukherji: 1959). V 70. letech, dávno před PETA a Animal Liberation Front, stará a nabručená Sávitrí Déví a její indická služebná porušily zákon a osvobodily kočky a psy určené k lékařským experimentům v All India Institute for Medical Sciences v Novém Dílí. Sávitríina další kniha o zvířatech je Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess, or the true story of a “most objectionable Nazi” and … half-a-dozen cats (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1965). Beletrizovaná autobiografie zaměřená na její vztah s jejími oblíbenými kočkami. Tato kniha je Sávitríinou nejlépe napsanou a nejvýstřednější knihou.
Sávitríiny další díla zahrnují Souvenirs et réflexions d’une Aryenne (Memories and Reflections of an Aryan Woman) (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1976), její nejrozsáhlejší prezentaci její filosofie; a And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews (Atlanta: Black Sun Publications, 2005), upravený přepis deseti hodin rozhovoru, který poskytla v Novém Dílí v roce 1978, který je rovněž ideálním úvodem do Sávitríina života a myšlení.
Dnes je oslava 100. narozenin Sávitrí Déví. Bude však velmi poklidná. Pár jejích stále žijících přátel jeden druhému zavolají a zavzpomínají. Ti, jejichž životů se dotkla jsou roztroušeni po celém světě. Nemohou se shromáždit k přípitku, a tak si na její počest připijí každý sám. V Německu Regin-Verlag vydá zvláštní vydání časopisu Junges Forum k Sávitríině poctě. Rovněž vydá i The Lotus Pond a Impeachment of Man v německém překladu. V Anglii vydal Historical Review Press novou edici Zlata v peci. Ve Spojených státech Black Sun Publications vydalo And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews. Sám jsem polichocen, když si pomyslím, že lidé po celém světě na internetu čtou tato slova. Rovněž jsem doufal, že se dnes objeví i mé stránky Archiv Sávitrí Déví, ale spuštění bylo odloženo. Až budou nahozeny, můžete si koupit kopii And Time Rolls On.
Jak můžete dnes Sávitríinu památku uctít, jste-li ji tak nakloněni? V dopise mladému americkému kamarádovi, datovanému z 13. dubna 1975, Sávitrí uvažuje jak oslaví blížící se narozeniny Adolfa Hitlera:
Uvedu zde jen krátce jak na tebe (a na všechny naše kamarády a nadřazené, daleko i blízko) budu myslet za týden, v den významných Narozenin. Letos připadl tento den na neděli – díky bohu nebudu muset jít do mé pochmurné práce a budu moci být naprosto sama a prostě … přemýšlet. Budu přemýšlet o tom jaký byl byl náš Führer teď ve věku 86. let, kdyby byl stále naživu. Zajímalo by mě kdy my, nás pár Jeho učedníků, v jejichž životě má první místo, budeme tak početní a tak horliví jako byli první křesťané v roce 86. n.l., za vlády císaře Domitiana. V roce 64 n.l. (za Nera) byli křesťané velkolepě pronásledováni, ale od té doby už ne. Samozřejmě by všichni vyprskli smíchy, kdyby jim někdo řekl, že “jednoho dne” opovrhovaná a pronásledovaná sekta bude diktovat svá dogmata celému Západu a dokonce je nutit doposud neobjeveným kontinentům a ostrovům. Kdo si jen mohl představit osobnost a moc Filipa II. Španělského v oněch dalekých dnech? A kdo může říci dnes, jestli za 1500 let povstane či nepovstane stejně mocný rasově uvědomělý Árijec, uctívač našeho Führera, náš ekvivalent k Filipovi II. Katolickému? Na jednu stranu je dobré, že budoucnost – přestože již existuje, stejně jako minulost – je pro omezenou mysl naprosto nepředvídatelná. Je dobré, že nemůžeme předpovídat budoucnost, protože to nám ponechává naději. Uctěte tedy 100. narozeniny Sávitrí Déví přemýšlením a doufáním.
100. narozeniny Sávitrí Déví nebudou oslavovány tak jako dvou jiných filosofů narozených rovněž v roce 1905: Jean-Paul Sartrea a Ayn Randové. Nebudou žádná mezinárodní vědecká sympózia, žádné články v novinách, žádné trička a hrníčky jako suvenýry. To jsme však mohli očekávat. Koneckonců, jak Sartre tak Rand – první komunista, druhá liberální individualistka – jsou zajedno v opozici proti všem rasovým nacionalismům, vyjma židovské nadřazenosti. (Rand se narodila jako Židovka a Sartre si přál, aby Židem byl.) Stručně řečeno, jak Sartre tak Rand byli velmi “časoví.” Jejich filosofie jsou oslavovány právě proto, že nenapadají síly rozpadu, ale právě naopak je brání a prosazují.
Sávitrí Déví byla naopak žena proti času. Ve Věku temna nenajde slávu, ta přijde až ve Zlatém věku.