Jean Thiriart, 1922–1992
1,563 words
English original here
Vášnivý čtenář Hobbese, Machiavelliho a Pareta, Belgičan Jean Thiriart (1922-1992), zakladatel panevropského hnutí Jeune Europe (Mladá Evropa) byl zastáncem teorie Velké Evropy od Galway až po Vladivostok.
Narodil se v roce 1922 v belgickém Liège do liberální rodiny a již od svých mladých let byl militantem v řadách extrémní marxistické levice – byl členem Jeune garde socialiste a Union socialiste antifasciste. V roce 1939 vítal pakt Molotov-Ribbentrop s nadšením: “Nejkrásnějším, nejvzrušujícnějším obdobím mého života byl německo-sovětský pakt.” Protože pro něj “národní socialismus nebyl nepřítelem komunismu, nýbrž konkurent.”
Od jedné války k druhé
V roce 1940, když bylo Thiriartovi osmnáct let, se přidal do organizace Amis du Grand Reich allemand (AGRA – Přátelé Velkoněmecké říše), která sdružovala ve francouzsky mluvící okupované části Belgie sekulárně a socialisticky orientované podporovatele kolaborace – ne Rexisty. Rovněž byl členem Fichte Bund (Der Deutsche Fichte-Bund – národně bolševické hnutí, které bylo založeno v roce 1914 v Hamburku). Po konci války byl odsouzen k třem letům vězení a vydal se veškerých politických aktivit.
Do politických aktivit se znovuzapojil ve svých osmatřiceti letech, v době kdy probíhala dekolonizace belgického Konga. Spoluzakládal Comité d’action et de défense des Belges d’Afrique (CADBA — Výbor pro záchranu a obranu Belgičanů v Africe). Záhy se však stala snaha o záchranu Belgičanů v Kongu bojem o zachování evropské přítomnosti v Africe, Francouzů v Alžíru nevyjímaje, a CADBA transformovala v Mouvement d’action civique (MAC — Hnutí občanské neposlušnosti). Thiriart, kterému pomáhal Paul Teichmann, přemenil poujadismem ovlivněné hnutí v revoluční organizaci, která úspěšně organizovala belgickou síť na podporu OAS (Organisation armée secrète – Organizace tajné armády).
Na setkání v italských Benátkách dne 4. března 1962, které se konalo pod záštitou Sira Oswalda Mosleyho, vedoucích činitelů MAC, Italského sociálního hnutí (MSI — Movimento Sociale Italiano), Union Movement (Britské hnutí) a Říšské socialistické strany (SRP – Sozialistische Reichspartei) došlo k vyjádření záměru vytvořit “národní evropskou stranu, soustředěnou okolo myšlenky evropské jednoty.” Nic konkrétního z toho však nevzešlo. Slibujíc vytvoření skutečné evropské revoluční strany Thiriart v lednu 1963 přeměnil MAC v Mladou Evropu, transnacionální evropské hnutí pod vlajkou se symbolem keltského kříže. Ačkoli bylo hnutí ustaveno v šesti zemích, nikdy nemělo po celé Evropě více než 5000 členů, což byl navíc počet, jak sám Thiriart přiznával, “vyškrábnutý ze dna.” Z celkového počtu byly dvě třetiny členů soustředěny v Itálii. Ve Francii, jelikož pdporovala OAS, byla Mladá Evropa postavena mimo zákon, což přinutilo hnutí zůstat napůl v utajení a vysvětluje tím i jeho slabý vliv (počet členů nepřekračoval 200).
Národně evropský komunitarista
Ve svém manifestu Le Manifeste à la Nation Européenne (Manifest evropského národa) se Thiriart postavil za “silnou a jednotnou komunitární Evropu, stojící v opozici sovětskému a americkému bloku.” Obsáhleji pak svoje myšlenky formuloval v knize Un Empire de 400 millions d’hommes : L’Europe (Říše 400 miliónů lidí: Evropa), která vyšla v roce 1964 a byla záhy přeložena do sedmi hlavních evropských jazyků. Toto dílo, které bylo poté v roce 1965 doplněno brožurou o 80-ti stranách La Grande Nation, L’Europe unitaire de Brest à Bucarest (Velký národ, sjednocená Evropa od Brestu až po Bukurešť), hluboce ovlivnilo kádry evropské krajní pravice, především pak v Itálii.
Jedinečnost Mladé Evropy spočívala v její ideologii, národně evropském komunitarismu, který Thiriart prezentoval jako “evropský a elitářský socialismus,” odbyrokratizovaný a opatřený nosnou myšlenkou evropského nacionalismu. Kritický k romantickému pojetí národa, zděděnému z devatenáctého století, jež byl determinován etnicky, jazykově nebo nábožensky, upřednostňoval Thiriart koncept dynamického národa: v pohybu, utvářejícímu se, odpovídajícímu představě ideje národa/společenství José Ortegy y Gasseta. Bez toho, že by odmítal společnou minulost úplně si Thiriart myslí, že “tato minulost je ničím ve srovnání s gigantickou společnou budoucností… Co činí Národ skutečným a životaschopným je jeho jednota historického osudu.”
Označujíc sebe za “Velkoevropského jakobína” usiloval Thiriart o vybudování jednotného státu a prosazoval “fúzní stát,” centralizovaný a transnacionální; politického, právního a duchovního dědice Římské říše, který by poskytoval svým obyvatelům jednotné občanství. V roce 1989 to shrnul: “Hlavní osou mého politicko-historického myšlení je jednotný stát, centralizovaný politický stát – a ne rasový, nostalgický, historický anebo náboženský stát.” Nic mu nebylo více cizího, než “Evropa stovek vlajek” Yanna Fouérého nebo Evropy “patries charnelles,” tak drahé Marcu Augierovi (Saint-Loup).
Thiriartův nacionalismus je založen čistě jen na geopolitických rozvahách. Podle něho jsou jedinými národy majícími budoucnost ty, které mají kontinentální měřítko jako například Spojené státy, Sovětský svaz nebo Čína. Malé tradiční nacionalismy jsou překážkami a anachronismy, kterými manipulují velké mocnosti. Proto se Evropa, aby opět byla velkou a mocnou, musí sjednotit.
K tomuto sjednocení by mělo dojít pod vedením Evropské revoluční strany, organizované podle leninského modelu demokratického centralismu, na jehož základě by měly být organizovány masy a vybírány elity. Tato strana by měla, následujíc přikladů z Třetího světa jako například Fronty národního osvobození (Front de Libération Nationale – FLN) nebo Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu (Mặt trận Dân tộc Giải phóng miền Nam Việt Nam – Vietkong) být základem státu, ze kterého by se posléze vyvinul stát evropský. Měla by vést národně osvobozenecký boj proti americké okupaci a jejím kolaborantům – tisícům Quislingů ze Systémových stran a koloniálním armádám NATO. Takto by měla být Evropa osvobozena a sjednocena od Brestu po Bukurešť, čítající 400 milionů obyvatel, a poté být schopna uzavřít taktické spojenectví s Čínou a arabskými státy, aby se zničilo americko-sovětské kondominium.
Navzdory jejich geopolitické jasnosti jsou Thiriartovy teze, racionalistické a materialistické až do krajnosti, neproveditelné díky jejich naprostému důrazu na současnost. Jak tradicionalista Claudio Mutti, dřívější militant Giovane Europa, zdůrazňuje: “Thiriartův limit spočívá přesně v jeho sekulárním nacionalismu, podloženému machiavellistickým náhledem na svět, ochuzenému o jakoukoli transcendentní podstatu. Pro něj byly historické střety řešeny brutálními mocenskými vztahy, zatímco státy nebyly nic více, než ztělesněná nietzscheovská vůle k moci ve službách projektu evropské hegemonie, vyznačujícího se exkluzivistickou, slepou a ješitnou pýchou.”
V ekonomické rovině nabízel Thiriart, jako alternativu k “ekonomice zisku” – kapitalismu a “utopické ekonomii” – komunismu – “mocenskou ekonomii,” která byla uskutečnitelná pouze v evropském měřítku. Vycházejíc z ekonomů Fichteho a Lista doporučoval “autarkie velkých prostorů” (srovnej Fayeho pojetí autarkie: “Prostorově orientovaná autarkie usiluje, proti dogmatu volného obchodu v kapitalistickém globalizovaném světě, uspořádat světové hospodářství do nezávislých, autocentrických velkoprostorů.”) Evropa by podle něj mela opustit Mezinárodní měnový fond, zavést vlastní jednotnou měnu, celní omezení a pracovat na zajištění vlastní soběstačnosti.
Od Mladé Evropy k Evropské straně jednoty
V roce 1965 se Mladá Evropa transformovala do Parti communautaire européen (PCE — Evropské strany jednoty). Od militantního aktivismu ji však odvedly doktrinální spory. S měsíční frekvencí vycházela teoretická revue L’Europe communautaire, zatímco týdeník Jeune Europe začal vycházet s dvouměsíční frekvencí. Po roce 1965 proběhly školy pro kádry napříč celou Evropou, pro něž Thiriart vypracoval “politickou fyziku” založenou na dílech Machiavelliho, Gustava Le Bona, Serge Tchakhotin – zakladatele moderní propagandy, Carla Schmitta, Juliena Freunda a Raymonda Arona.
Nevíc strana vydávala v letech 1965 až 1969 měsíčníky La nation européenne a Nazione europea, které vycházely z protikladných východisek, než klasická krajní pravice:
– prosazovaly kontinentální jednotu nad jednotu národní,
– byly v opozici k NATO, preferovaly autonomní, odstrašující vojenskou sílu, o kterou usiloval De Gaulle
– označovaly Spojené státy jako nové Karthágo a v režimech východní Evropy spatřovaly určitý druh národního komunismu
– zajímaly se o národně osvobozenecká hnutí Třetího světa a to až tak dalece, že označovaly Kubu, arabské státy a Severní Vietnam jako spojence Evropy!
Francouzská mutace časopisu měla 2000 předplatitelů a každé číslo vycházelo v nákladu 10 000 výtisků.
V roce 1966 se Jean Thiriart na popud Nicolae Ceauşesca setkal v Bukurešti s čínským premiérem Čou En-lajem. Čína v té době mluvila o “tri-kontinentálním” zápase. Thiriart obhajoval “kvadri-kontinentální” boj, kdy navrhoval vyvolat situaci podobnou Vietnamu v Evropě. Za tím účelem předpokládal vytvoření “Evropských brigád” podle Garibaldiho modelu, které by se po získání bojových zkušeností ze Středního východu nebo Latinské Ameriky měly vrátit zpět a vést boj za osvobození Evropy.
Za zmínku stojí fakt, že po tomto setkání italští militanti z Giovane Europa začali provádět společné akce s místními maoisty, sjednoceni na základě minimálního společného programu – nepřátelství k dvěma supermocnostem, odmítnutí americké okupace Evropy, antisionismu a podpoře národně osvobozeneckých sil Třetího světa.
Tato spolupráce nezůstala bez následků. Příslušníci národně evropských kádrů poté vstoupili do maoistických řad. A tak v roce 1971 Claudio Orsoni, vnuk fašistického funkcionáře Itala Balba a jeden ze zakladatelů Giovane Europa založil Centrum pro studium a aplikaci maoistických myšlenek. V roce 1975 pak Pino Bolzano, poslední šéfredaktor La Nazione Europea, přešel k šéfredaktorování novin extrémně levicové organizace Lotta Continua (Boj pokračuje) a nakonec Renato Curcio přešel k marxisticko-leninské Italské komunistické straně předtím než založil… Rudé brigády!
Mladá Evropa měla rovněž sympatizanty v určítých zemích ve východní Evropě a na Blízkém východu. Proto Thiriart 1. srpna 1966 publikoval článek ve srbochorvatštině nazvaný “Evropa od Dublinu po Bukurešť,” v oficiální diplomatické revue jugoslávské vlády Meždunarodnaja Politika. Jako vášnivý antisionista byl Thiriart v kontaktu s Ahmadem Shuqeirim, Arafatovým předchůdcem ve vedení Organizace pro osvobození Palestiny a prvním Evropanem, který padl se zbraní v ruce na straně Palestinců byl francouzský inženýr a člen Maldé Evropy Roger Coudroy.
Thiriart měl také vazby na arabské sekulárně-socialistické režimy. Na podzim roku 1968 podnikl dlouhou cestu na Blízký východ na pozvání irácké a egyptské vlády. Mimo setkání s ministry poskytl rozhovory tisku a zúčastnil se kongresu Arabské socialistické jednoty, strany Gamála Násira, se kterým se při této příležitosti i setkal. Zklamán nedostatkem konkrétní podpory z těchto zemí se Thiriart zřekl militantního odporu, což způsobilo rozpad Mladé Evropy.
Článek Eduarda Rixe “Jean Thiriart, Le Machiavel de la Nation européenne” vyšel v časopise Réfléchir & Agir, podzim 2005, n°21, pp. 44-47. Přeloženo z anglického překladu Grega Johnsona: Jean Thiriart, the Machiavelli of United Europe, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 20. září 2010.
Source: http://deliandiver.org/2011/05/jean-thiriart-machiavelli-jednotne-evropy.html