2,894 words
English original here
POLYP POHLCUJÍCÍ SVÉ MLADÉ: Odpoutaný Paracelsus
Analýza filmu F. W. Murnaua Nosferatu: Symfonie hrůzy
Film Nosferatu, který natočil Friedrich W. Murnau
v roce 1922 s Maxem Schreckem v hlavní roli, začíná buržoasní sentimentalitou nebo scénou, jež k ní patří jako vyšitá. Nadto je tato útěšná všednost narušena dotěrností, dokonce až vlezlostí. Temnota padá vprostřed světla, je tu jakýsi náznak blouznění, a rovněž i šílenství a zoufalství. To vše krouží jako neblahá předzvěst kolem Knocka — zlotřilého obchodníka s nemovitostmi, pokud to tak vyjádříme. (Poznámka: Není úplně tou postavou z Drákuly Brama Stokera, z nějž vychází scénář, má ovšem mnohem více společného s knihou Bildnerei der Geisteskranken (Tvorba duševně chorých) Hanse Prinzhorna). V dalším záběru už se vine pohoří Karpat — a to naznačuje prosté radosti, často i ty skryté. Totiž negaci, jež nabývá podoby vlka; a snad je to i rys, rosomák, kojot nebo norek. Samozřejmě, vyklube se z toho divoká kočka, s níž přichází studený závan; to poslední donutí staré rolníky, aby se pokřižovali. Mezitím mladík Jonathan Hutter, pomocník obchodníka s nemovitostmi, se posadí, aby si něco přečetl. Co to má v rukách? Člověk neví přesně; ale začíná být zjevné, že to má cosi společného s upírstvím, neviditelným hřbitovem, a snad i se satanismem.
Se svítáním však přichází svěžest přinášející úlevu a seskupuje se kolem světla nebo je jeho předzvěstí. Je ho už tolik, že stačí k ranní toaletě nebo opláchnutí. Hutter (nebo Harker) spěchá do pasti nebo sednout na vějičku, a kamera ve chvatu zabírá alespoň na okamžik temnou horu. Je to zlověstný karpatský vrcholek — zvedá se bouře a kdesi se zablýsklo. Vposledku vozka odmítne jet dál a jako důvod uvádí, že: “Tady začíná země přízraků…”
Poprvé spatříme Drákulův či Orlokův hrad, a s ním i překotný příjezd kočáru ve zrychlené sekvenci. Viděli jsme ho — podobně jako závodní auto — pomocí reverzního periskopu. Neboť jak Stoker prohlašuje ve své hororové novele, “smrt cestuje rychle.” Pak poprvé spatříme Orloka v opuštěném Drákulově hradu, jak přichází jako seschlý stařec. Zcela upřímně, ‘ono’ to vypadá jako Giacomettiho socha, příznačný vyděděnec nebo jako strašidlo od Kafky. Podobně je tu pozoruhodná podobnost s Chazarem nebo Věčným židem Eugena Sue — obzvláště ve vztahu k výmarskému folklóru, do jehož rámce byl tento film zasazen.
Orlok, ceteris paribus, se nachází v jakémsi čase či věku utrpení. Cítí svými smysly obavy svého hosta z půlnoci: ty obavy mají ohlas v nástěnných hodinách s postavou kostlivce. Je třeba říci, že když se u jídelního stolu řízne při krájení chleba nožem do prstu, má to za následek jakési rozuzlení nebo to projde bez omluvy. Uvolní se tím i nepříjemné pocity ve světě bdělého snění. “Zůstaňte se mnou až do půlnoci,” gestikuluje tento požitkář, a nikdo nepochybuje o léčivé síle slunce. Drákulův hrad působí nyní odlehčeně, přesto nikdo nemůže popřít jeho podmanivou důvěrnost po tom kousnutí… třebaže na stole ho už čeká snídaně. Renfieldův agent se (nato) s požitkem oddává bohaté krmi. Posléze vystoupí na zvonici či tvrz, takže si ve svém volnu může prohlédnout Karpaty… nemá tu však klidu, na tomto místě je obtěžován mouchami či komáry. Sají krev (chápete). Nicméně cikánovi, který projíždí na koni kolem, předá dopis, a dochází k tomu před příchodem bouře. Mezitím je Orlok (během následující noci) uchvácen milenkou svého hosta. “Vaše žena má překrásný krk…,” to jsou jediná slova, jež dokáže vyslovit. Jonathan Hutter je jakýmsi zvláštní způsobem zneklidněn tímto incidentem, v němž šlo o miniaturní portrét. Je už po půlnoci tout court… a tehdy přitáhne jeho pozornost kniha o upírech vysázená gotickým písmem. Pak se pokusí zavřít dveře na závoru, je to hluboko uvnitř hradu a o půlnoci se tento hluk rozléhá kolem. Pak se Nosferatu, mistrovským expresionistickým podáním či mesmerismem, zjeví na prahu nezavřených dveří. Vypadá to, že oněměl všeobsáhlou chtivostí. V tutéž chvíli doma se jeho žena Ellen (Mina) prochází ve stavu náměsíčnosti po balkóně. Přijde ji někdo zachránit? Nakonec se vztahují obě ruce k rouchu s těmito pařáty a vyjevují sympatickou magii — dokonce i při skonu.
Zpátky na Drákulově hradu, per se, Nosferatu se triumfem zvětšuje, stoický, bizarně stojící, v očekávání a jako netopýr. Nechce přestat — dokonce i tehdy, když už dveře mají tvar jako víko rakve. Rostou jako příkrov na rakvi a padají na jeho oběť s mrazivou neodvolatelností.
A pak už je Hutter úplně vzhůru — ačkoliv na krku přetrvává jakási bolest. Dokáže silou otevřít hrobku či mausoleum, jež se nachází mimo cestu k hradu, a on se plíží dolů do tiché krypty. V té sluji vypáčí víko rakve a spatří pána domu. Nakonec náš návštěvník pochopí, PROČ, chvíli spočine, a pak dole vidí dělníky, jak usilovně pracují déle než obvykle. Je to ponurá, zlá předtucha? Nakonec zlézá věž pomocí svázaných prostěradel a padá prudce k zemi… ať už přemožen spánkem či mdlobou!
Pár vorařů [nato] převáží Orloka (Drákulu) po řece dolů k Hutterově věžáku. Ten se zotavuje, úplně bez sebe, na nemocničním lůžku — zatímco lodníci spěchají s těmito truhlami ke svému cíli. Jsou obklopeni krysami. A zatím přichází na scénu tajemný profesor Bulwer — mystik anebo přívrženec Paracelsa. Využívá mucholapky podivné, masožravé rostliny, aby metaforizoval Drákulu. Tehdy Knock, bývalý obchodník s nemovitostmi, trčí šílený ve vypolstrované cele. Chytá mouchy a cpe si je do úst… to aby přijal jejich vnitřní ‘sílu.’ Tento maniak se proměnil v kanibala nebo autofága; a je to i lidojed (uvidíte), třebaže jí jenom octomilky. Abyste rozuměli: filuta v lekci pro začátečníky mu může říkat pán much, ač-li zdobí jeho hůl prasečí hlava!
T?eštící melancholie Gaia Cibbera
Profesor Bulwer se tiše obrací ke svým studentům, aby jim ukázal život polypa a zkoumá ho pod mikroskopem… zatímco Drákulova loď se blíží ke břehům. Touche! Neboť ztřeštěnec či názorný příklad Třeštící melancholie Gaia Cibbera (k vidění v Imperiálním muzeu války) se svíjí v cele. Dává najevo agonii a extázi, slovy Irvinga Stonea, když ponurý pán zdáli slibuje další vývoj. Podobně je Ellen (Mina) doručen dopis od Huttera na břehu mořském a v něm se dovídá o zotavení svého snoubence z malátnosti. A pak už je pomocník obchodníka s nemovitostmi připraven opustit katolický hospic. Rozhodne se cestovat lodí?
V dalším narůstá Knockovo šílenství v cele připravené speciálně pro senzorickou deprivaci; a novinové plátky šílí palcovými titulky. Oznamují ‘nový mor, který mate vědu.’ Náš blázen to pochopí z toho, když uchvátí bulvár z kapes jednoho z dozorců. Následně přiráží za přílivu loď do přístavu a námořníci či posádka na ní padla jako kuželky. Je tu mnoho truhel či sarkofágů v přítomnosti poletujícího Nosferatu, jež vzbuzují obavu, a Orloc se třepotá kolem kamery. Je to tak průhledné… a jak čas běží, další a další námořník je odevzdáván moři. Konečně zachránce najde zdroj tohoto bacilu nebo-li ‘skvrnu’ — jako když začne vřít voda — a ozbrojí se halapartnou. Pomalu, oj, tak pomalu — vystupuje upír ve svislé poloze ze své rakve; a hned kvapí jako smrt. Na jisté úrovni se tu kombinuje postava Barlowa z románu Prokletí Salemu Stephena Kinga s morbidností Emily Dickinsonové. Aby bylo jisto: naše loď tisíců bláznů (dokonce i při morové ráně) má nového kapitána, Nosferatu. Zatímco tento lemur nebo loď zůstavená jako hříčka přistává v docích v baltské zátoce… (pročpak tomu tak jest?), přiváží svého severského Beowulfa s přesnou kopií jeho dlouhého korábu. Mimoto vidíme Minu (Ellen) úplně samotnou a očekávající jakousi erotickou filigránskou práci. Takový tajemný hlas polnice k ní musí dorazit zpoza mořských vln. Cožpak se tu nedme oceán v hledáčku zaměřovacího kříže či v okruhu kompasu…, přinejmenším pokud jde o magický prostor? Prostě, slavnostně prohlašuje následující slova — i kdyby to měl být věštecký sen. Vše je sen po způsobu Dalího — cožpak v tom nevidíte tahy jako na desce Ouija?
“Musím jít za ním,” praví ospale, “pán k nám přichází!” Jistě, abychom parafrázovali Johna Cowpera Powyse, cítíme tu směsici Oxtierna, Isabely Bavorské a Dialogu mezi knězem a umírajícím mužem; plus Sto dvacet dní Sodomy. Ke spatření je to pouze v kavernách remenhamských vis-á-vis (což je přímo) Hell Fire klub. Nechte to být, řečeno metaforicky —.
A potom se stromy zmítají a ohýbají ve větru (jak se dalo čekat), a připlouvá loď se čtyřmi plachtami. Zakotví u pobřežního města. Knock, nyní jsa již vlkodlakem, víří, blábolí nesmysly nebo skotačí neskrývaným veselím. “Náš Rex Vivant přichází. Opanuje toto místo,” huhlá náš putující ve své cele. Škuner konečně připlouvá jako farizejská rafinovanost, jen tak mimochodem, a hrabě Orloc tiše vystupuje ze své državy. Mezitím však lenoch mizí přes střechy, a tak uniká svému vězení.
Jako když otočíte tarotovou kartu, text vysvětluje nehody vědy á la Paracelsus. Mezitím — souběžně s předchozím — Orloc převáží truhly do Bergu. Umisťuje je vprostřed líbezného shromáždění tolika potkanů… skoro jako na fotogravuře sira Henryho Irvinga z devatenáctého století. (Ten obraz zachycuje vůni scvrklého skotského hraběte; v jedné chvíli vynalézavého, zahořklého, tajuplného či podobného Mefistovi). A znovu se nám ‘on’ mihne stíny — jako v živém snu či jako divák v Artaudově Divadle krutosti — třeba to promlouvá k Paulu Nashovi nebo Leonaře Carringtonové. Shodně s každým takovým obratem v příběhu, Hutter cestuje domů na skvělé brize. Bude tam včas? Protože Orloc, rarach mrtvolně bledý žárlivostí, už obsazuje v sousedství zadní dvůr mající spojení s tím Hutterovým. Přišel, aby přepsal historii — dokonce i tu, již napsal on sám. Vbrzku protější dům, či lépe jeho ruina, ožívá a podivná světla se šikmě míhají v jeho oknech. Protiřečí si s klidným přílivem oněch kapiček (úplně černých) křižujícími za zčernalým sklem. Je to jisté, Drákula přesídlil a je tu — běhá sem a tam v popelavém plášti.
Vzadu v docích je v pochroumaném plavidle nalezen mrtvý kormidelník připoutaný lanem ke kormidlu. Nějací úředníci pak jdou zkontrolovat podpalubí. Tehdy je kapitán lodi vynesen a jeho lodní deník zabaven. Později toho dne je zkoumán v sešlosti ctihodných onoho města. Ještě za tepla tito chytráčci přecházejí lodní lávku a jdou na břeh.
A co dělá profesor Bulwer, metafysik, během tohoto adventu? No přece náš ctihodný vědátor zkoumá palubní deník — ovšem nikoliv blog. A ten ukazuje, že mor aneb černá smrt se plíží mezi lidmi. Městští vyvolávači to poté dávají na vědomí po celém tom imaginárním Gothamu … a když už o tom mluvíme, komiksové pásmo Boba Kanea iluminuje Murnauovu mohylu, na ní se pasou očima po plakátově pomalované směsici. Tyto grafické novely naznačují zadrhávání nebo kousnutí se filmového pásu — po způsobu Muybridgeova sekvenčního fotografování. I barvy jsou oslnivě jasné — hned jsou křiklavě žluté, pak červené, safírově modré, oranžové, poté mají barvu jako mandarínky nebo hlodáš evropský, či nakonec hnědofialovou. Vzdouvají se a kypí — pojednávají spíše o Batmanovi než o člověku-netopýrovi — a nadto je tu ještě k naprosté dokonalosti symetrická podobnost Nosferata s Jokerem. Neboť oba jsou živé mrtvoly nebo vybledlé idoly, které si osvojily pohrdavé přehlížení budoucnosti… Mohou jeho zelené vlasy, purpurový oblek a klaunská tvář (jakoby zamrzlá) přecházet v jiný, podlouhlý stín? Svědčí to o mrtvolném sesouvání; navíc ty červené oči, dlouhé nehty, kazajka jako z devatenáctého století, a lysá lebka, jejíž pokožka zvápenatěla mlékem. Překvapuje vás, že ten film je do 18 let nepřístupný?
Podle uvážení mají okna ve všech obydlích zůstat zavřená — bez ohledu na odporný zápach uvnitř. Městský úředník prochází kolem a zajišťuje každé dveře, jak jsou uprostřed mihotavých pochodní či hořících polen mrtví vynášeni v rakvích ven. Mezitím Ellen (Mina) si prohlíží bibliofilní raritu — Knihu o upírech — kterou její manžel propašoval z Karpat. Ale fara naproti ‘se na ní přiživuje’ každou noc a existuje jako nějaký kanibal, nebo animistická přehlídka zrůd. Náhodnou shodou okolností uštědřuje úder na mnoha úrovních. Hutter se pomalinku přesouvá pryč z průhledu na toto stavení či otevřeného okna, aby klesl na divan. Krom toho, to jeho ‘nepohodlné’ lůžko ho nemůže zachránit před hypnotizující přitažlivostí v průběhu dne, a z toho Marstenova panství vyzařuje temný mesmerismus. Jinými slovy, Nosferatův útisk jeho obětí je vrhne za hřbitovní zeď pod kámen. Podobně je Ellen postižena horečkou, jež se šíří dál za hranice — přichází s ní nepříjemné pocity, tinktura barvy okru či písku, a nadto obří prdy. Za bílého dne se plouží městem procesí s rakvemi… přijali to zlo (hadi) bez možnosti vykoupení (žebříky). Pamatujete si na na tu dávnou dětskou hru? Hrála se na šachovnici.
Nehledě na to se tam Ellen (Mina) dočte, že žena musí obětovat svoji krev, ze svobodné vůle, aby upíra usmířila. Tato rada na ni zapůsobí, jak na ni natrefila v tom gotickém foliantu — a třeba je to tajný rukopis, nebo lexikon, jejž přivezl její manžel z Transylvánie? Jen na chvíli si jej představíme, jak nadrápá nějaké poselství ve své cele pokryté jílem — třebaže tak učiní špinavými nehty. Ve městě lidé hledají obětního beránka a začnou pronásledovat potrhlého Knocka.
Knock pokryt sm?lou a pe?ím
Chtějí ho lynčovat nebo polít horkou smůlou a vyválet v peří, jako v jedné krátké povídce Marka Twaina. Zmizí jako v nějaké podřadné scéně vaudevillu; najednou kulhaje a chrchlaje. Mezitím — v tutéž chvíli s výše řečeným — bledne Ellen (Mina) v záchvatu neurastenie po způsobu devatenáctého století. Trpí erotickým deliriem upírství, to je vám snad jasné… a ještě nyní je Knock pronásledován k nějakému pahýlu. V tom samém okamžiku (vykukuje zpoza vějířovitého listoví) náš šašek bez přestání blekotá, načež se tento canaille začne proměňovat ve strašidlo… Chtějí ‘to’ bez milosti roztrhat na kousíčky. A bezprostředně v tu samou chvíli shledává Mina (Ellen), že ji ’svádí’ Drákula stojící za oknem a žádné plexisklo ji nemůže uchránit před prolitím krve.
Jak její manžel podřimuje, snaží se ona otevřít si (smyslností) rozpálené žíly a dát z nich napít člověku-netopýrovi. Ale neodbíhejme — neboť jeho intimním aktem je prožít toto nespatřené kousnutí. Nadto Jonathan Hutter (Harker) se probouzí, aby překazil plány, jež by ji mohly zavést až do těch kaveren Hell-fire klubu. Kdysi náležely klubu z osmnáctého století, jenž připomíná Klub sebevrahů Roberta Louise Stevensona. V každém případě dole v podzemí leží na kamenné kryptě mladá a přitažlivá žena… dolů shlíží hermafroditní zvířecí bůh. Metaforicky řečeno, voskovice dohořely aneb jste uchváceni tajuplným přísvitem. Vše zůstává v klidu — ač nepochybnou reakcí Jonathana Harkera bude povolat co nejdříve profesora Bulwera! Teď už máme tu schopnost… ejhle, jak se okno pootevírá dmutím vánku, a Mina [Ellen] se znovu chystá ke svému upírskému výstupu. Proti děsivé temnotě se rýsuje jakýsi stín — třebaže na způsob mihotání němého filmu. Existuje spolu s vrzáním flašinetu, pokud jde o původ západní symfonie. Zkoumali jste takovou černobílou klasiku jako Rio Grande, He Who Gets Slapped, Faust, Stagecoach, Dick Tracy in Gruesome, The Three Musketeers (s Johnem Waynem) část 1 & 2, A Woman in Green a The Man Who Knew Too Much? Hrabě Orloc ji k sobě ledabyle volá, mimoděk, a jeho vytáhlé prsty naznačují předtuchu. Musí to být nezbytně krvavá záležitost? Měl Nosferatu Maxe Schrecka vrhat polostín na zábradlí točitého schodiště…, prodloužený, přesvědčivý, roztřepený a stoupající? Ze sarkofágu vyšel vzdech — bez ohledu na jeho převratnou sobeckost. Měl režisér (F. W. Murnau) v úmyslu nechat jej vzdychat v zamyšlení nad minulostí z masa a kostí?
Někde přes ulici byl ovšem profesor Bulwer odvolán Jonathanem Hutterem od svého studia. Spěchají zpět k jeho ženě, když v tom začne kokrhat kohout. Tehdy — uvnitř zdí blázince — znovu jatý Knock s příchodem dne fňuká. “Měj se na pozoru, mistře!” napomíná ho. Služba v blázinci se snaží cvoka mírnit při znamení příchodu mstitele. Mohla by snad taková písečná bouře (uvnitř přesýpacích hodin) nikdy nepřestat? A upír už je lapen jitrem a kvapí na něj jako octová kvasinka. Téměř bezprostředně je ukřižován světlem nebo k němu přiklížen – podmanilo si jej á la fotografický negativ nebo opak. Destiluje či dekantuje jeho esenci — pravděpodobně jeho negaci. A konečně rozpoznáváme, že ženská oběť zafungovala, město je spaseno, aneb Nemrtvý parazit byl navždy umlčen. Maniak čili Tom O’ Bedlam však mele z posledního a odehrává se to uvnitř cely Horsta Bieneka. Ačkoliv ani mříže nemohou odolat Knockově parthské střelbě (vystřel a uteč!). “Náš temný pán skonal za vůně kadidla zlatého lotosu,” projde mu mezi rty, než se zhroutí. Mohl by být tento axiom ve shodě s biografií Dennise Wheatleyho od Phila Bakera, Je ďábel gentleman? (The Devil is a Gentleman)?
Ellen pak sama vydechne naposledy — ve vytržení orgasmu nebo auto-da-fé — jakmile hrabě Orloc odkráčel do podsvětí. Scvrknul se jako mumie vysychající ve větru… věru totéž jako Sickertovo morbidní pohřbívání do polosvětů. Byli vytrženi z tohoto světa vis-à-vis jako oběti vraždy (Jacka) Rozparovače — ovšem bez omezení Stephena Knighta. Tuto konspirační logiku nedokáže zmírnit ani bolest na prsou, a to i přesto, že její choť, Jonathan Hutter, a dobromyslný okultista se přičinili, jak nejlépe uměli. Ten dobrý profesor nakonec dorazil — není náhodou pojmenován po Bulwer-Lyttonovi, autorovi Zanoniho? V každém případě se tu žádným tesákem neodřezává mumifikovaná hlava, s uvázaným bílým turbanem à la Boris Karloff, a není ani neblahou předzvěstí spatřovanou na nebi. Je to propracovaný vrchol Stokerova finále, pokud jde o tělesnost jako u Johna Cowpera Powyse z jeho knihy Wood and Stone.
V závěru se zámek hraběte Orloca rozpadne na prach na způsob exploze v jednom z miniaturních seriálů Gerry Andersona. Nemá nás to přesvědčit o tom, že pravda se ukazuje být sinalostí, mimetickou, prostou božské prozřetelnosti a neblahým proroctvím? Přizpůsobíme-li si Dion Fortune, pak dokonce i psychický upír vyžaduje hostitele, na němž by mohl hodovat à la Eugéne Sue.