
Anne-Louis Girodet de Roucy-Trioson (1767–1824), Apotheosis of the French Heroes Who Died for their Fatherland During the War for Liberty, 1802
692 words
English original here
Jejich jména vtiskla název mnoha bulvárům našeho výjimečného, avšak zohyzděného hlavního města: Berthier, Murat, Jourdan, Masséna, Soult, Brune, Bessieres a další. Napoleon svým dekretem ze 14. května 1804 jmenoval prvních čtrnáct císařských maršálů, aby k nim zanedlouho přidal dalších deset. S jejich jmény se stále setkáváme v mnohých obvodech dnešní Paříže, jež si dnes už jejich slávy takřka neváží.
Napoleon Bonaparte nehodlal ztrácet čas. Rozhodnutí obnovit maršálskou hodnost bylo vydáno 24 hodin po zasedání senátu, v jehož důsledku mu byl udělen titul francouzského císaře.
Šlechtické tituly starého režimu byly zrušeny v roce 1790. Již od svého nástupu na trůn Napoleon usiloval o vytvoření nové imperiální aristokracie a své snažení korunoval dekretem z 1.března 1808 ustavujícím hierarchii dědičných titulů. Vzhledem k tomu, že tyto tituly byly vnímány jako společenské pocty, uděloval je stát v odměnu svým loajálním podporovatelům. Žádný titul však samozřejmě nemůže garantovat i vznešenost charakteru a duše.
Napoleon se viditelně hodlal navrátit nejnenom k tradicím monarchie, nýbrž i k těm mnohem starším. Během několika oslnivých let, kdy Francie napodobovala starověký Řím, se vyvinula z republiky v císařství. Od svého pravzoru se však lišila nedostatkem lidského potenciálu pro rekrutování členů aristokratického senátu patrícijů [1]. Chtěl snad císař tento nedostatek napravit? Osud ho každopádně usvědčil z omylu.
Nebyl nástupcem římských císařů, nýbrž prvním z císařů moderní doby. Jeho moc byla postavena na troskách monarchie, ještě více však na staré šlechtě, jež za poslední dvě století pozvolna ztrácela na významu, jelikož byla zbavena svých společenských a politických funkcí dychtivostí administrativní monarchie, která nepodporovala svobodnou a mocnou nobilitu. Naopak vyžadovala závislé a poddajné státní úředníky. Právě z toho důvodu však došlo k jejímu zániku, což kontrastuje se situací v Anglii a dalších významných evropských královstvích, jež naopak vždy až do roku 1914 stavěla na aktivní kooperaci se členy šlechty.
Poté, co v důsledku katastrof 1. světové války vzniklo vakuum, autokraté se rázem rozmnožili. Avšak ani přes několik pokusů se jim nepodařilo vytvořit novou šlechtu. Vznešenost se dá totiž jen těžko nalézt u státních zaměstnanců, bez ohledu na to, jestli nosí uniformu. Spengler definoval starou pruskou šlechtu prostřednictvím dvou morálních vlastností, jež se na první pohled zdají trochu protichůdné: svobody a poslušnosti. Jen ztěží může být řečeno více v tak málo slovech.
Tohoto tématu jsem se již dotknul v jednom ze svých předchozích článků pod názvem “Utajená aristokracie,” přičemž několik čtenářů mi kladlo otázku “proč utajená”?
Jednalo se jen o dojem. Dojmy totiž častokrát nabízejí širší pole působnosti nežli jakékoli argumenty. Zřejmě by bylo přešnější, kdybych užil termínu “implicitní aristokracie”, ten by však v sobě nenesl takovou sílu. V prvé řadě jsem se chtěl vyhnout veškerých záměnám s fantaziemi o falešných rytířích, s nimiž operují různí bajkaři a důvěřivci, kteří jim sednou na lep. Rovněž jsem se chtěl vyhnout snům těch, jež jsou uneseni politickým romantismem. V neposlední řadě jsem chtěl rovněž poukázat, že v dnešní době existuje neviditelná elita bez ohledu na všechny třídní rozdíly. Jedná se o muže a ženy, kteří svou osobní dokonalostí mlčky plní vyšší povinnosti. Můžete se s nimi setkat v mnoha situacích. Nespojuje je však žádné pouto a neexistuje ani žádný výrazný znak, jenž by je rozlišoval v očích běžných lidí.
Japonci tvrdí, že přesně dle oněch neviditelných znaků rozeznáte skutečného “Mistra,” tedy člověka, jemuž se podařilo dosáhnout ve svém bytí nebo některém z umění, jež nemusí být nutně bojového rázu, určitého stupně dokonalosti. Objevit “tajnou” aritokracii byl i jeden z cílů skvělého zakladatele skautingu [2], jenž měl své zkušenosti s velmi starou britskou aristokracií, ač se někomu může zdát vyžilá, rovněž pak čerpal svou inspiraci i z armády, do níž pronikal vznešený duch již od dob legend o Illiadě a Odysseovi. Jeho vize zůstává i dnes životaschopná, musí však být důkladně zbavena onoho balastu o “dobrých hoších.”
1. O trvalosti římské aristokracie a její role v římském impériu pojednává studie profesora Yanna Bohec, která byla publikována v Nouvelle Revue d’Histoire, č. 43, str. 46.
2. Robert Baden-Powell, 1857–1941
Francouzský originál “Boulevard des Maréchaux” vyšel v časopise Nouvelle Revue d’Histoire č. 46, přeloženo z anglické verze na stránkách Counter Currents.
Source: http://deliandiver.org/2010/08/za-novou-aristokracii.html
Related
-
O Manifesto Nacionalista Branco: Parte 10, O que Há de Errado com a Diversidade?
-
O Manifesto Nacionalista Branco: Parte 9, Supremacismo
-
O Manifesto Nacionalista Branco: Parte 8, Raça Branca
-
O Manifesto Nacionalista Branco: Parte 7, O Etnoestado
-
Příčina a následek aneb uzavření muslimské mysli
-
O Manifesto Nacionalista Branco: Parte 6, Recuperando as Nações Brancas
-
O Manifesto Nacionalista Branco: Parte 5, A Curto Prazo
-
O Manifesto Nacionalista Branco: Parte 4, Travar o Genocídio Branco