Pan Gurdžijev

1,235 words

English original here

Jedinců, kteří nám pomáhají poukázat na znepokojivou cestu, po níž se ubírá existence velké většiny lidí, je za těchto zhoršených podmínek málo a hrozí, že budou zaměňováni se šarlatány.Do této kategorie patří bez nejmenší pochybnosti „tajemný pan Gurdžijev“, tedy Georgij Ivanovič Gurdžijev (1866 – 1949). Přestože zemřel před mnoha lety, vzpomínky na něj a na jeho vliv jsou u mnoha lidí stále živé: svědčí o tom různé práce a dokonce i romány, které jsou mu věnované a v nichž se objevuje pod jiným jménem. Louis Pauwels, autor knihy Jitro kouzelníků, byl schopný publikovat více než 500 stran materiálu, který vyšel ve dvou vydáních a obsahoval velké množství dokumentů: články, dopisy, vzpomínky, svědectví – vše jen o Gurdžijevovi.

Ve skutečnosti Gurdžijev ovlivnil lidi z různých disciplín: filosofa Petra Demjanoviče Uspenského (který na základě Gurdžijevovy doktríny napsal práci nazvanou Hledání zázračného nebo knihu Psychologie možného vývoje člověka), spisovatele Aldouse Huxleyho a Arthura Koestlera, „funkcionalistického“ architekta Franka Lloyda Wrighta, Einsteinova žáka J.-B. Simpletona, doktora Wakeyho, jednoho z největších New Yorkských lékařů, Georgette Leblancovou nebo J. Sharpa, zakladatele časopisu New Statesman: ti všichni byli v kontaktu s Gurdžijevem, což na nich zanechalo dojem.

Naše postava se objevila poprvé v Petrohradě, krátce před Velkou říjnovou revolucí. Nevíme nic o tom, co dělal před tím: pouze tvrdil, že cestoval po Východě a hledal komunity, které spravují zbytky transcendentního vědění. Zdá se ale, že byl hlavním carským agentem v Tibetu, že odešel do důchodu na Kavkaz, kde byl jako dítě spolužákem Stalina.

Ve Francii a pak v Berlíně, Anglii a Spojených Státech se věnoval organizaci kruhů, které následovaly jeho učení a které nazýval „pracovní skupiny“. V roce 1922 mu jeden francouzský vydavatel, který odcházel do důchodu, nabídl, aby zámek Avon (blízko Fontainebleau) proměnil v jeho „Střed“ (velitelství), kde vytvořil něco, co bylo kombinací školy a poustevny.

Ohledně Gurdžijevovy osoby kolují různé fámy a některé se týkají politické scény: říká se o něm, že měl kontakty s Karlem Haushoferem, známým zakladatelem geopolitiky, který získal přední místo ve Třetí Říši. Navíc se tvrdí, že právě tyto vztahy stály za výběrem pravotočivé svastiky jako symbolu moci pro nacionální socialismus a nikoli levotočivé svastiky jako symbolu moudrosti.

Jaké poselství Gurdžijev přinesl? Takové, které je přinejmenším znepokojující. „Existuje“ jen málo lidí: jen málo jich má „nesmrtelnou“ duši. Někteří z nich mají pouze semínko, které se může rozvinout a projevit. Obecně platí, že člověk nemá „Ego“ při narození: to musí být získáno. Ti, kteří nedosáhnou tohoto bodu, se v okamžiku své smrti rozpustí. „Jen malé části z nich se podaří mít duši“.

Člověk z ulice je pouze jednoduchým strojem. Lidé žijí ve stavu spánku, jako by byli zhypnotizováni. Věří, že tam kde „je jednáno a myšleno“, jednají a myslí oni. Působí na ně reflexy a vnější impulzy všeho druhu. Nemají „bytí“. Gurdžijevovo chování rozhodně nebylo vybrané: „Vous pas comprendre, vous idiot complet, vous merdité!“ [Ty to vůbec nechápeš, ty naprostej idiote, ty tupý hovado!] říkal často svou úděsnou francouzštinou těm, kteří k němu přišli. Pokud jde o Katherine Mansfieldvou, která zemřela u jeho poustevny v Avonu při hledání „cesty“, prohlásil: „Moi pas connaître,“ čímž měl na mysli, že zemřelá byla ničím, že ani „neexistovala“.

Gurdžijev učil, že obyčejný život je to, co dělá člověka neustále toužícím a co jej „nasává“. „Jsem nasáván mými myšlenkami, mými vzpomínkami, mými touhami a mými pocity. Biftekem, který jím, cigaretou, kterou kouřím, ženou, kterou miluji, pěkným počasím, deštěm, tímto stromem, tamtím vozem, touto knihou“. Jedná pouze reakcí. Musí následovat „probuzení“! Pak se zrodí „Já“, které dosud neexistovalo. Pak se bude učit jak být – být ve všem, co dělá a cítí, místo toho, aby bylo jen stínem sebe sama. Gurdžijev nazývá „skutečnými“ myšlenky, pocity atd., které se projevují v souladu s tímto zcela novým existenciálním rozměrem, který si většina lidí neumí ani představit.

V každém jedinci odlišoval „podstatu“ a „personu“. Podstata představuje jedincovu autentickou kvalitu, zatímco persona je pouze povrchní sociální individuum, jež je složeno z různých částí. Tyto dva prvky se neshodují: jedinec se setkává s lidmi, jejichž „persona“ se vyvíjí, zatímco jejich „podstata“ je nulová či atrofovaná – a naopak. V našem světě převládá to první: muži a ženy, jejichž „persona“ groteskně stárne, ale jejich „podstata“ je v infantilním stavu, nebo úplně chybí.

Není zde místo na pojednání o Gurdžijevově učení o procesech, díky nimž se člověk může „probudit“, zakotvit se ve své „podstatě“ a stát se „bytím“. V každém případě výchozím bodem je praktické, experimentální uznání vlastní „neexistence“, jedincova kvazi-somnambulního stavu a skutečnosti, že je člověk „nasáván“ do věcí, myšlenek a emocí. To je také účel „metody poruchy“: převrátit „stroj“, kterým člověk je, aby si uvědomil, že je ve vakuu. Nemělo by být překvapením, že někteří z těch, kdo následovali Gurdžijeva na jeho cestě, museli čelit extrémně vážné krizi rozrušující jejich duševní rovnováhu do té míry, že museli utéct nebo měli děsivé vzpomínky a měli dojem živoucí smrti. Pokud jde o ty, kteří prošli zkouškami a pokračovali v „práci na sobě“ spolu s Gurdžijevem, mluvili o jedinečném pocitu bezpečí a novém smyslu, který získala jejich existence.

Zdá se, že Gurdžijev měl – téměř automaticky a nedobrovolně – vliv na toho, kdo se k němu přiblížil, což působilo v různých případech buď pozitivně, nebo negativně. Nepochybně měl některé nadpřirozené schopnosti. Podle Uspenského byl Gurdžijev díky určité zkušenosti schopný používat vědy, které se naučil na Východě – a z nichž Západ zná „pouze nedůležitou část, kterou nazývá hypnóza“ – a díky nimž dokázal dosáhnout oddělení „podstaty“ od „osoby“ daného jedince. Někdy odhalil dítě nebo idiota ve vysoce kultivované a sofistikované podobě, jindy naopak vysoce diferencovanou „podstatu“ pod vnějším pláštěm „ničeho“.

Mezi svědectvími shromážděnými Pauwelsem je jedno zvlášť šťavnaté, které se vztahuje k moci připisované některým jogínům v Orientu (podle autora, který si zaslouží stejnou důvěru jako Sir John Woodroffe) „volat ženu zpět k ženě“. Osoba, která toto svědectví pronesla, byla v New Yorkské restauraci s mladou sebejistou spisovatelkou, jíž představil „slavného“ Gurdžijeva sedícího na druhé straně stolu. Mladá žena k němu přišla sebejistě, ale pak zbledla a téměř omdlela. To překvapilo jejího společníka, který ji znal jako sebevědomou. Později se mu svěřila: „Bylo to odporné! Podívala jsem se na toho muže a on byl překvapen mým pohledem. Pak se na mě díval chladně a v tu chvíli jsem cítila tak intimní napadení, že jsem dosáhla orgasmu!“

Gurdžijev byl spokojen s pouze několika hodinami spánku: byl nazýván „tím, kdo nespí“. Střídal téměř spartánský způsob života s velkolepými hostinami. V roce 1934 se stal obětí vážné autonehody. Zůstal po dobu tři dní v kómatu, a když se probudil, zjistil, že byl omlazen, jako by ho fyzický šok posílil a nabil energií.

Říká se o něm mnoho podobných věcí. Slyšel jsem to přímo od někoho, kdo mu byl blízký v jedné z jeho „pracovních skupin“ v Mexiku. Samozřejmě, proces „mýtyzace“ je v případech tohoto druhu nevyhnutelný a proto není možné spolehlivě odlišit skutečné od imaginárního.

Gurdžijev nenechal téměř žádné spisy a ty, které zveřejnil, jsou poměrně nekvalitní. Ale je docela časté, že ti, kdo jsou „někdo“, obvykle nemají ani kvality ani školy na to, aby byli spisovateli. Předávají své učení přímo a uplatňují svůj vliv. Kromě svědectví zveřejněných Pauwelsem pod názvem Gurdžijev, které jsme již zmínili, zapsal jeho učení i Uspenský.

Gurdžijev zemřel ve věku 83 let za plného vlastnictví svých schopností. Když opouštěl své žáky, říkal jim: „Jemný nepořádku, opouštím tě!“ I dnes je stále citován tu a tam v Anglii, Francii, Jižní Africe a tam, kde se vytvořily skupiny jím ovlivněné.

Publikováno 16. dubna 1972

Source: http://evolian.wordpress.com/2012/07/09/pan-gurdzijev/